Dr. Jindrák, ředitel Odboru zahraničního KPR, promluvil o nových trendech v SL…

(Slovo redakce: Pan Martin Koller v článku "Zeman a Guaidó", publikovaném dne 12. 2. 2019 na novarepublika.cz, se zmiňuje o nepříliš šťastné personální politice pana prezidenta. Jsme téhož názoru. Uvedeme některá fakta, jež toto tvrzení podporuje. Nejdříve vyvěsíme výňatek z článku pana dr. Jindráka a poté jej v dalším textu podrobíme zkoumání. )

„Naše pozice v reparačních návrzích je silnější, Poláci se třikrát vzdali svých nároků, dvakrát ve prospěch Sovětského svazu a potřetí nepřímo za to, že byli účastni jednání čtyři plus. Bylo to kvůli tomu, aby si zajistili svou západní hranici. U nás nebyla diskuse o hranici, a je taková legenda, že nám Američané nabízeli, abychom se zúčastnili jednání čtyři plus jedna. Ale nikoliv kvůli hranicím, ale kvůli majetkovým náležitostem. A zase jsme u dalšího podvodu od pana Genschera, který měl slíbit, že toto si vyřešíme bilaterálně, nestalo se to nikdy. Genscher podle mého blokoval tuto dohodu,“ vysvětloval přítomným Jindrák.

Byl to Gerhard Schröder který řekl, že nebude politicky podporovat individuální žaloby svých státních příslušníků proti České republice a Polsku. Ale každý v Německu může podat žalobu proti České republice na vrácení majetku. Ta žaloba samozřejmě v České republice nebude uznána jako důvodná. Argumentovat se bude Postupimskou dohodou. V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“ odpověděl Jindrák.

„Zlatý“ Posselt, aneb nová „nezatížená“ krev

„Co se landsmanšaftu týče a jeho stanov, tak skutečně se stalo to, že pod vedením Berndta Posselta byla navržena změna stanov, která z toho vypouštěla zmínku o tom, že se nikdy nevzdají své staré vlasti, a majetková vazba na to. Navrhli vypuštění tohoto, skutečně to bylo odhlasováno, ale skupina určitých lidí, protože Sudetoněmecký landsmanšaft, to nejsou pouze ty organizované babičky a dědečkové, kteří chodí jednou za rok na sraz, to jsou lidé, a dnes je tam již silná generační obměna, už jsou mimo aktivní politiku, ale jsou činí v byznysu,“ vysvětloval Jindrák a ukázal na další nový aspekt. „To se málo ví, že v Německu je 55 procent veškerých výrobních prostředků v rukách rodinných firem.

Každá ta firma, třeba i BMW, má svého vlastníka a mnozí z nich třeba pochází ze severních Čech. Tam se hrají daleko větší zájmy ekonomického charakteru a je to poměrně složité.“ Pak se vrátil ke stanovám landsmanšaftu, které „neprošly z procedurálních důvodů, protože právě tato skupina lidí, sdružených kolem jistého pana Slezáka proti tomu podala u správního soudu v Mnichově žalobu. Ten jí již dvakrát vyhověl, protože nebyly splněny požadavky na zastoupení a procentuální přítomnost těchto lidí. Ten soud nezkoumal, jestli se mohou vzdát nároků, ale zabýval se organizačními věcmi a stanovami. Nyní je to již ve třetím kole a všichni se snaží, aby tato změna byla schválena.“ Výňatky z článku, Parlamentní listy, 27.04.2018

K tvrzení pana dr. Rudolfa Jindráka o reparacích

Naše vyjádření:

Pokud jde o reparace, které je nám Německo povinno zaplatit, a úlohu, jíž sehrál s námi H.-D. Genscher, pak můžeme říci, že byla pod vší myslitelnou úrovní, slušně řečeno. Pan Genscher, v tu dobu ministr zahraničí SRN, se ukázal snad v tom nejhorším možném světle. Pan dr. Jindrák mluví v těchto souvislostech o podvodu. Domníváme se, že je to tak. Mluvit však o excesech pana ministra Genschera by vydalo na celý další článek. Je pravděpodobné, že se k jeho jednání později vrátíme.

Dále pan dr. Jindrák říká: „V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“…

Ano, jedno z ustanovení Dohody o německých reparacích v tomto smyslu mluví.
„A. Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znova pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“ (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, str.67)

Pokud dočteme Dohodu o německých reparacích pouze k uvedenému citátu, pak můžeme říci, že se pan dr. Jindrák nemýlí. Abychom se však dozvěděli více, musíme číst dále. Již na poslední řádce str. 67 začíná text dalšího ustanovení, které pokračuje na další stránce. Tam se můžeme dočíst následující:

„D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací, při čemž se rozumí, že předcházející ustanovení neprejudikuje žádné z otázek, které by mohly vzniknouti vzhledem k majetku, který nebyl vlastnictvím příslušníka dotyčné země ve chvíli anexe nebo okupace této země Německem anebo jejího vstupu do války.“
A to je právě to ustanovení, co nás zbavuje povinnosti odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu před jejich přesídlením do Německa, z našeho reparačního účtu.

A pokud jde o postesknutí pana dr. Jindráka, že nikdo v době rozhodné, tedy v období přípravy a konání konference o reparacích, hodnotu majetku německého obyvatelstva přesídleného z Československa do Německa pořádně nevyčíslil, pak je nadbytečné. Československo nemuselo jeho hodnotu odečítat ze svého reparačního účtu, jak jsme již zdůvodnili.

Pan dr. R. Jindrák není sám, kdo do hry chtěl vrátit majetek přesídlených Němců. Byli a zřejmě ještě budou další. Otázkou je, proč tak činí? Že by pan dr. R. Jindrák neznal příslušné ustanovení Pařížské reparační smlouvy? To je málo pravděpodobné. Mohou to být však jiné důvody. Jaké?

Též bychom chtěli uvést, že naši odborníci, kteří dávali dohromady škody, které nám Němci způsobili, a ohodnocovali je, si stěžovali na to, že neměli dostatek času, aby naše celkové reparační požadavky mohli beze zbytku vyčíslit. Těmto lidem, ač již neznáme jejich jména, bychom chtěli složit hlubokou poklonu za jejich usilovnou práci, za jejich vlastenecké přístupy. Myslíme si, že by všichni, pokud by viděli, jak se dnes „věci mají“ hluboce zaplakali nad tím, jak „usilovně“ se naši diplomaté a další ústavní činitelé „snaží“, abychom dostali to, co nám podle dohod i mezinárodního práva patří. Jak rádi bychom byli, kdyby vše, o čem píšeme, bylo jinak. J. Skalský